Po dlouhé výletní pauze způsobené covidem, jsme měli konečně možnost vyrazit za poznáním i mimo areál školy a vydali jsme se rovnou napříč celou republikou až do Polska. Neměli jsme pouze možnost poznat nové prostředí, ale i nové kamarády ze základní školy Santoška na Smíchově, kteří cestovali spolu s námi. Přes dlouhou cestu, a i přes další překážky v podobě začátku hokejového přenosu z MS, jsme konečně v brzkých ranních hodinách dorazili do polského Krakova. Cestou do historického centra města jsme navštívili středověký hrad, který byl sídlem pro korunovace králů a střeží město dodnes. Poté měli žáci možnost si sami prohlédnout historické centrum a zároveň si i nakoupit suvenýry a zásoby na další náročný program, který náš čekal.

Druhý den jsme po vydatné hotelové snídani vyrazili hned na tříhodinovou prohlídku dolů Vělička, což jsou největší solné doly ve střední Evropě, ve kterých se těžila sůl již od 12. století. Při prohlídce zpestřené výkladem v anglickém jazyce jsme se seznámili nejen s historií dolů a těžkou prací havířů, ale obdivovali jsme také umělecká díla, která zde v období několikasetleté historie vznikala. Procházeli jsme úchvatnými solnými kaplemi, míjeli jsme sochy vytesané v soli či podzemní jezera. Za povšimnutí stála též kaple zasvěcená českému svatému Janu Nepomuckému, sál s vynikající akustikou, ve kterém jsme si vyslechli část skladby Fryderyka Chopina či se kochali Da Vinciho Poslední večeří Páně, vytesanou jak jinak než do soli.

Po vyčerpávající prohlídce jsme si nestihli ani pořádně oddychnout a štiplavou slanou chuť na jazyku vystřídala smutná hořkost v podobě silných pocitů z prohlídky největšího koncentrační tábora 2. světové války, v Osvětimi. Čekal nás profesionální program s popisem toho, jak tábor za druhé světové války vznikl a jak fungoval. Začínali jsme vstupní branou s nápisem „ARBEIT MACHT FREI“, prošli „obytné“ bloky, kde jsme se dozvěděli o životě vězňů, o transportech do tábora, selekci a denním režimu. Navštívili jsme vězeňský blok č. 11, kde se nacházel provizorní soud, vězeňské cely a popraviště. Nakonec jsme byli rádi, že jsme mohli opustit prostor za ostnatými dráty, dříve nabitými napětím 800 voltů.

Při povídání jsme se shodli na tom, že ačkoliv si z hodin dějepisu takovou hrůzu člověk ani nedokáže představit, je důležité vidět něco tak šíleného na vlastní oči a odnést si ten silný pocit s sebou, právě z toho důvodu, aby se nic takového již nikdy nestalo součástí historie. Po pár desítkách minut a svačině se však autobusem na cestě zpět opět rozléhal smích, křik a zpěv rozličných hitů, a to všem vydrželo celou dlouhou zpáteční cestu do Prahy, do které jsme dorazili, až kolem půlnoci. Silný pocit z poslední zastávky zůstal ukrytý někde tam vzadu v hlavě, jako důležitá připomínka. Zvítězila dobrá a veselá nálada, ze super výletu.

Bc. Ondřej Hylmar