Za hlučného doprovodu charakteristických zvuků, které vydávají nešťastní řidiči úpěnlivě se snažící alespoň částečně oškrábat jinovatku z předních skel svých plechových miláčků, se před hlavním vchodem do budovy sešlo zdravé jádro pedagogického sboru, které se rozhodlo navzdory teplotě atakující mínusovou hodnotu dodržet dlouholetou tradici a přivítat osobitým způsobem toužebně očekávaný příchod jara. Osobitost a originalita tohoto slavnostního aktu tkví v tom, že všichni zúčastnění opráší měsíce ve skříni odpočívající sukénky, šortky či kraťásky a statečně se vystaví probouzejícím se paprskům ještě stydlivě a nezkušeně hřejícího slunce.

A tak ti nejzdatnější a nejodvážnější, mezi nimiž nechyběli ani zástupci nejvyššího vedení, vystavili svá bezesporu jarem se probouzející těla hledáčku fotoaparátu, na svých tvářích vyloudili bezprostřední úsměvy a trpělivě dbali pokynů plně oblečeného, leč téměř promrzlého fotografa. Vznikl kouzelný společný snímek, který bude na trvalo zařazen do historického almanachu tradic naší školy. Bylo příjemné a osvěžující na pár minut zapomenout na všechny starosti všedních dní, na problémy a těžkosti, o jejichž existenci jsme před pár roky neměli tušení. Učitel má být vzorem a autoritou pro své žáky, ale měl by také ukázat své obyčejně lidské stránky, mezi které určitě patří i smysl pro humor a srdci lahodící recesi.

Tak se, milí žáci a rodiče, podívejte na naše společné foto a sami posuďte, zda se nám povedlo ukázat Vám všem, že pedagožky a pedagogové jsou vlastně úplně obyčejní empatičtí tvorové, kteří se dovedou radovat nejen z úspěchů svých žáků, ale i z maličkostí, které nám život každodenně přináší.

Takže, příští rok ve stejnou dobu…