A vyplatilo se. Bazén, tobogány, tulení závody. Proč tulení? Protože jsme museli čumáčky dostrkat míče po vodě do cíle. Snad nám nezaúčtují vodné a pitné.
K obědu byla vynikající svíčková. Pak ale přišel úkol zatím zdaleka nejtěžší. V kempu se strikně dodržuje po obědě siesta. Milý deníčku, představ si, že v rámci odpoledního klidu si nemůžeme ani zapokřikovat. Ale ty naše úči nás mají přečtené. Bude-li klid, bude i diskotéka. A pak že nás zde nebudou vzdělávat. Všichni jsme pochopili význam pořekadla o cukru a biči. S vidinou discotanců jsme se pak vyplížili (co vyplížili, my jsme vylevitovali) jako duchové z kempu na pláž. No, no. Učitelky nás chválily. Jenom nevíme, zda ještě týden vydržíme zabraňovat mezinárodnímu konfliktu. Pravdou je, že jsme si v chládku odpočinuli a načerpali sílu na odpolední program.
Hlavním bodem odpoledního programu byla soutěž o nejhezčí pískový výtvor. Už od rána jsme ve svých týmech vypracovávali návrhy a strategie. Ó, jak jsme záviděli těm, kteří z nitra svých batožin vylovili lopatku. My jsme však děti šikovné. Taková kroksa má i větší objem než obyčejná lopatka.
Časový limit - půl hodiny. Bylo odstartováno. Zmatený plavčík zběsile listoval atlasem zvířat, protože na pláži se mu zčista jasna objevilo několik hrabošů polních, krtonožek, hryzců vodních a dalších podivných hrabavých živočichů.
Písková díla rychle nabývala neobvyklých tvarů. S přibývajícím časem se zvyšovala intenzita naší práce a kmitání končetin už ani nezachytila jemná optika foťáků. Stop. Na pláži vyrostly hrady, tvrze, přilezla želva a dokonce připlavala i mořská panna. Nezbývá než rozhodnout. Hlasovali jsme všichni. První kolo skončilo nerozhodně, rozhodlo teprve kolo druhé. Zvítězila stavba připomínající Sagrada familia. Zvítězili jsme ale všichni. A hlavně jsme potěšili i okolo procházejících, zejména děti.
Naše úsilí bylo odměněno lahodnou zmrzlinou.
Po večeři - rizoto - jsme se rozběhli po hřištích a dle zájmu si zahráli fotbal, basket nebo si jen tak protáhli těla na prolézačkách. K fotbalovému zápasu se opět přidalo několik cizích dětí, čímž udělaly chaos v přehledu počtu svěřenců našim pedagožkám. Sinaly hrůzou při představě, že se rozrůstáme geometrickou řadou.
Konečně vytoužená diskotéka. No, měli jsme trochu jinou představu než tanec řízený animátory. Nemohly vyniknout naše taneční kreace, o ploužácích ani nemluvě. Kdo se však chce bavit, ten si to užije. A to my umíme. Jen ty naše úči jsou dokonalé v tom, že dokážou dovést k dokonalosti větu "V nejlepším se má přestat". Uznáváme, že pokročilá hodina zaskórovala.
Na zítřek se těšíme i netěšíme. Záporné pocity v nás vyvolala zmínka o tom, že bude třeba udělat generální úklid. Milý deníčku, jak můžeme uklidit něco, co už začíná žít vlastním životem? Uvidíme.
Pac a pusu, vaše děti.
P. S. Oblečení prý patří do neživé přírody. Tak nás to učili. Tomu našemu ale asi narostly nožičky a záhadně mizí. Proč nám, deníčku, neříkají ve škole pravdu? Proč nám zatajují informace o přeměně hmoty? My pak naivně předpokládáme, že neživá věc se sama nehne a ona si ve skutečnosti dělá, co chce.
